ŠKOLA PŘÍRODNÍHO LÉČENÍ

Je v Čechách smrt tabuizované téma?

Mgr. Klára Serafinová

___________________________________________________

Odd roku 1994 je vedoucí Domácí zdravotní péče pro oblast Český Krumlov, Kaplice a Vyšší Brod. Stála tedy na samém počátku rozvoje domácí péče v ČR a zároveň pracovala v profesních organizacích - např. Asociace domácí péče. Po celou dobu se vzdělávala ve specializaci pro vedoucí domácí péče a ke svému podnikání vystudovala vysokou školu v oboru ošetřovatelství. Nyní je vedoucí Asociace domácí péče pro jihočeský region a členkou profesní organizace Grémia manažerů DP. Zdravotní zařízení, které vede, poskytuje zdravotní a hospicovou péči klientům v domácím prostředí kvalifikovanými zdravotníky. Prioritou je pro ni vždy empatický přístup k pacientovi, poskytování kvalitní zdravotní péče a pomoc při řešení obtíží. Je obklopena spolehlivým pracovním týmem, svou práci má ráda.

Ve světě kolem nás nacházíme lidi s rozdílným smýšlením – někdo je zaměřený na hmotu, majetek, postavení ve společnosti, peníze či úspěch, ale pro jiné tyto hodnoty mají jen minimální význam, žijí podstatně více duchovním životem. Při své práci potkáváte zřejmě obě skupiny lidí, vnímáte nějak tento rozdíl?

Vnímám, že duchovně žijících lidí, tak jak je chápeme dnes, je velmi málo, zejména v pokročilém věku. Tato generace chápe duchovní život především ve smyslu náboženství. Většina z nich věří klasické medicíně, odpovědnost nad svým zdravím přenechávají zcela lékaři. Není výjimkou, že berou 18 druhů léků. Něco jim předepíše jejich praktický lékař, další léky přidají lékaři specialisti z různých oborů. Někdy jsou ty léky i vzájemně kontraproduktivní. Pacientům je z té medikace špatně, ale přesto se nad duchovním rozměrem nemoci a možnou příčinou potíží většinou nejsou schopni zamýšlet.

Se smrtí jsou paradoxně často více smířené děti nebo lidé třeba kolem 50 let, než senioři. Důležitou část svého života prožili v jiné době. U malých dětí, které občas také v péči máme, vnímám velký posun vědomí do jiné úrovně.

Domácí zdravotní péči vykonáváte už 24 let. Co se ve vaší praxi zásadně změnilo?

Materiální zázemí a zejména možnost používat jednorázové pomůcky výrazně usnadňuje naši práci, to je pozitivní zpráva. Vidím ale obrovský nárůst mnoha civilizačních nemocí - např. zhoubných nádorů. Lékaři indikují operaci a následnou chemoterapii i u některých starých, chronicky nemocných lidí, tedy lidí s nízkou vitalitou. Vedlejší účinky léčby nádorových onemocnění bývají často velmi psychicky i fyzicky náročné. Pacienti by měli sami zvážit, zda tuto léčbu podstoupí a bude v jejich případě ještě přínosem.

Pokud máme dlouhodobě ležícího pacienta ve věku kolem 50 let, který zůstává v domácí péči, je naprosto běžné, že se o něho starají jeho staří rodiče. Prakticky nikdy to nejsou jejich vlastní děti. Pečující rodiče jsou ale často staří a nemocní a fyzicky i psychicky náročnou péči o ležícího pacienta (např. jejich syna, dceru) nemusí dobře zvládat. Záleží na mnoha dalších okolnostech. Když s nimi promluvíte, zjistíte, že do naprostého vyčerpání svých sil pracují hlavně proto, aby je neodsoudili ostatní lidé. Dřívější společné vícegenerační bydlení tuto péči ulehčovalo, ale to dnes prakticky vymizelo.

Je to hodně dané kulturními rozdíly. Na slovenském venkově je stále běžné, že jsou u umírání babičky či dědečka přítomny i malé děti. Často je v těchto chvílích drží za ruku. Umírání je tam ještě stále přirozenou součástí života. U nás v Čechách je smrt stále ještě tabuizována. Děti se snažíme před touto situací uchránit, aby na nich nezanechala nějaké „negativní“ následky. Tímto se tématu umírání a smrti pak v dospělém věku musíme vyrovnávat mnohem náročnějším způsobem.

Někdy se rodina rozhodne vzít si domů z nějakého zařízení např. umírající maminku. Sestřička domácí zdravotní péče odjíždí z takové návštěvy od umírajícího klienta a aktuální zdravotní stav v terminálním stádiu nemoci nasvědčuje, že brzy zemře. Pečující rodina si, i přes dostatečnou informovanost, nechce připustit, že smrt přichází. Např. že se člověk s rakovinou plic začne dusit. Rodina zpanikaří, zavolá záchranku, která může začít vykonávat invazivní terapii bez ohledu na terminální fázi nemoci. Pacient většinou zemře při převozu sanitou a ne tak, jak si on a rodina přáli - doma.

Co vaši práci nejvíce ztěžuje?

Pacientům se snažíme zachovat vysokou kvalitu života. Naše služba lidem je dostupná 24 hodin denně, včetně víkendů a všech svátků, což není úplně jednoduché. Poté přijde pracovník zdravotní pojišťovny, kterého zajímají jen tabulky, vyškrtá vše z jeho pohledu nepotřebné a část peněz za vykonanou péči nám sebere. Vyhlášky zdravotních pojišťoven se s kvalitou a důstojností péče neslučují. Vyčerpává mne i nezájem některých lékařů, kteří naši práci považují za nákladovou a často i zbytečnou. Přitom je nesrovnatelně levnější než péče o pacienta v jakémkoli zařízení.
Naštěstí jsou i tací, kteří nám za své pacienty poděkují a naší zdravotní péče si váží.

Kde čerpáte životní sílu, abyste svoji náročnou práci mohla vykonávat dlouhodobě a kvalitně?

Sílu mi dávají právě pacienti. Vděčnost nevyžadujeme, ale pracuje se mnohem lépe, když ji u lidí vnímáte. Umím už lépe rozlišovat podstatné od nepodstatného i ve svém životě, i to mi dodává životní sílu. Vidím, jak je důležité užívat si každého dne, každé jednotlivé chvíle – není to žádná fráze. Děkuji za každý den, který mohu prožít naplno a hlavně ve zdraví. Pro mnohé to vůbec není samozřejmost. Je dobré nechat si volný čas na své koníčky, aby člověk nevyhořel. Pak se zase opravdu ráda do práce vracím.

Kdo je vaším životním vzorem a proč?

Životním vzorem je mi více lidí, nemám jednoho člověka. Vážím si každého, kdo jakýmkoliv způsobem pomáhá druhým.